Zajímám se o paranormální jevy a příběhy, které se dějí kolem nás.
Chtěla bych nasbírat i nějaké Vaše zajímavé příběhy, případně i fotky, či videa s paranormálními jevy.
face.jpg
Tyto stránky jsou tvořeny zásadně z faktů, skutečných příběhů a historek.
Mým úkolem není lidi strašit, ale pouze je informovat, jaké jevy jsou kolem nás.

 
..."Nikdo nevěří v něco, co nezažil,
do doby, než se mu zjeví"...
paranormalní

paranormalní

paranormalní jevy a příběhy
Napište mi prosím svůj zvláštní zážitek.
Váš příběh bude co nejdříve pod přezdívkou zveřejněn na těchto stránkách, kde si ho budou moci přečíst lidé, kteří se o tyto paranormální jevy zajímají.
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "8659"
Nebo použijte RSS kanál
Jednou v parku Příběh od našeho čtenáře Petra

Když mi bylo 16 let, stalo se mi něco divného. Byl jsem s kamarádem ve městě a sedli jsme si do parku na jednu lavičku. Seděli jsme a povídali si. Naproti nám byla další lavička na které nikdo nebyl. Asi po deseti minutách si tam sedl jeden pán a koukal na nás. Kamarád se na něj ani jednou nepodíval a já jsem si po chvilce řekl, že by bylo dobré ho pozdravit. Tak jsem se na něj podíval a řekl js
em: "Dobrý den..." To, co se stalo pak, si vybavuju každý den. Ten muž se na mě podíval s tak velkým údivem, že se mi jeho překvapá tvář vybavuje dodnes. Náhle se mě kamarád zeptal koho zdravím, že nikoho nevidí. Já mu odpověděl, že  přece toho starého pána naproti a podle něj tam nikdo nebyl. 
Bohnický hřbitov Příběh od slečny D.
 
Stalo se mi něco, co je celkem zvláštní a zajímavé.
Byla jsem s kamarádkou na Bohnickém hřbitově. Ona je velmi silné povahy a je schopná tento hřbitov projít celý úplně sama. Když jsme tam šly, tak se ji začaly klepat ruce a to mi bylo trochu divné, tak jsem jí řekla, ať počká před tou hlavní bránou. Jak tam vejdete, tak máte rovnou cestu a pak další malou branku přímo do hřbitova. No a já jsem šla prostě nejistě poté cestě a z ničeho nic jsem nemohla dýchat a cítila jsem popel. Začala jsem brečet a jen jsem tam klečela a nemohla se hýbat. Pak zahlédnu hubenou postavu s bílými šaty a dlouhými vlasy celá bílá skoro průhledná, jak se skrz tu branku pro mě natahuje. Ta moje kamarádka pro mě rychle doběhla a vzala mě pryč. Věděla jsem, že to je za mnou a chtěla jsem se podívat, ale kamarádka mi řekla, ať se neotáčím a jdu prostě dál. Pak jsem se uklidnila a bylo mi líp. Ale vím, že moc lidí postavu na tomhle místě nevidí. Ještě podotýkám, že mám panickou hrůzu a fobii z dušení a škrcení. 
Duch oběšeného muže od naší čtenářky paní A.

Bylo mi 6 let, trávila jsem prázdniny u své babičky a dědečka. V protějším domě, přes ulici, jakýsi muž, kterého jsem znala od vidění, zapálil půdu domu a oběsil se. Oheň to byl tak veliký, že skla oken našeho domu byla žhavá, tak, že jsme na tabulce skla neudrželi ruku. Bylo to pro mne, jako dítě, šok, vidět celý dům v plamenech, navíc lidé okolo mluvili o tom, že v domě se oběsil onen muž. Hasiči oheň uhasili až k ránu, našli i tělo, které přikryli dětskou vaničkou, přímo na ulici. Ráno, ihned po probuzení, jsem se šla na ohořelý dům podívat z okna, viděla jsem i onu dětskou vaničku a k mému údivu vedle ní stál onen muž, o kterém se v noci mluvilo, že v domě uhořel. Divila jsem se, že lidé kolem něho chodí a nikdo si ho nevšímá. Šla jsem za matkou a vše jí vyprávěla, nevěřila mi. Všechno ale slyšela má babička a řekla, že toho muže viděla také, popsala jeho oblečení, které se shodovalo s tím, ve kterém jsem ho i já viděla postávat vedle vaničky.


V několika následujících dnech jsem toho muže vídala chodit po spáleništi, nebyla to obvyklá chůze, pohyboval se, jako by plaval. S babičkou jsme ho viděly obě dvě, sledovaly ho oknem, zdálo se, že něco hledá. Po několika dnech zmizel definitivně.

Můj děda dělal náhrobní desky, z bílého, nebo černého skla, říkal, že desku pro tohoto muže snad nikdy nedodělá, protože sotva práci začne, má pocit, že za ním někdo stojí a sleduje jeho práci. Ve svém životě takových desek vyrobil mnoho, u žádné však neměl tak stísněné pocity, jako u této. Přepadaly jej nevysvětlitelné ataky smutku a zloby zároveň. Tuto desku musel dělat 3x, 1. deska z nevysvětlitelné příčiny, těsně před dokončením, uprostřed praskla, aniž by se jí dotkl. Totéž se stalo s 2. deskou, sklo prasklo na stejném místě.Teprve 3. desku se mu podařilo dokončit.

Toto se stalo už hodně dávno, téměř před 50ti lety, vzpomínám na něj však dodnes. 

 
Příběh z dětství od naší čtenářky

Chci vám napsat svůj příběh. Jako malá jsem se přestěhovala s matkou a otcem do malého bytu. Když jsme ten byt kupovaly , vešla mamka do chodby a říká sousedce "Tady někdo umřel , že ano?" Sousedka oodkývala. V tu chvíli jsem to nějak neřešila. Později se začaly dít divné věci. V noci jsem se budila s pocitem , že se na mě někdo dívá. Jako malá jsem byla velmi vyděšená. Když jsem se jednou v noci probudila , podívala jsem se okolo sebe a nic jsem neviděla. Přikryla jsem se a snažila se usnou. Zavřela jsem oči. Po chvili jsem je otevřela a viděla jsem jak na zemi se někdo plazí po čtyřech. Zavřela jsem radši oči a snažila jsem se usnout. Ráno jsem to řekla mamce , ale nevěřila mi. Později se o tom sama přesvědčila. Vídala u krbu malou holčičku , ktera tam jen tak stála. Nikdy na tohle nezapomenu! Bylo to hrozné.

Zkušenost s druhou stranou

Stalo se to, když jsme se přestěhovali do většího bytu. Bylo tam dost práce a dodělávek. Předchozí majitelé bytu se evidentně nestarali o nic. Nejvíc mě štval vodní kámen všude na kohoutkách a bateriích. Byla jsem zrovna nezaměstnaná a měla po stěhování spoustu času. Rozhodla jsem se, že uklidím kuchyň. Ve dřezu jsem pustila vodu na plno a chtěla napusttit kyblík, že umyji všechny police a skříňky. Velký tlak vody vystřelil celou baterii do vzduchu. Ta letěla nejmíň sedm metrů přes dvě místnosti, kde se zastavila o zeď v obývacím pokoji. Proud studené vody se mi zaryl do očí a pusy. V pouhých mikrosekundách, možná až pikosekundách se mi stalo něco podivného.

Pokusím se popsat, co se vše dělo:

Nejprve mi proběhl celý život před očima. Ukázalo se mi jen to pěkné a krásné z mého života. Pak mě zastoupil hřejivý pocit. Z okna jsem venku viděla léto, slunce svítilo a paprsky se třpytily všemi barvami. Bylo mně neskutečně dobře. Cítila jsem, že jsem milována a mám kolem sebe všechny, co mě mají rádi. Nic mi nechybělo. Starosti byly pryč. Vycítila jsem, možná až viděla dědečka, co mě vítal a natahoval ruce. Zval mě k sobě - čekal na mě. Začala jsme se vznášet. Ten blažený pocit byl ták nádherný. Potom jsem začala myslet na přítele, co bude dělat, když nebudu s ním, a co já bez něho? A přišla mi jakoby odpověď. Vzpoměla jsem si, že to nic není a věděla jsem, že to tak má být. Odcházela jsem s radostí a vyrovnaná.

Když jsem se probrala a „budu tomu říkat duše“ vrátila do mého těla, rukama jsem se snažila zastavit proud vody. Vykašlávala jsem vodu. Oči mě bolely a nic jsem neviděla. Přívod vody se mi nakonec podařil zastavil a já mohla jen koukat na tu spouš. Všude kaluže vody. Já mokrá na kost a v šoku.
Nedokážu vysvětlit, co se v tu chvíli, kdy jsem byla mimo pár sekund odehrávalo.... Já totiž nevěřím v boha, ani v nebe.
Byl měsíc leden, proč jsem viděla z okna hřejivý letní den? Přoč jsem se cítila tak dobře a v teple, když voda byla ledová? Proč jsem viděla dědečka, který před pěti lety zemřel? Mám spoustu otázek, na které nikdo nezná odpověď.

 

Příběhy paní Magdy

Nemocnice (bylo mi 24 let)


V našem městě byly dvě nemocnice tzv. "stará" a Nová nemocnice. Stará nemocnice se skládala z areálu plného starých zašlých budov, které se snažilo město průběžně alespoň v rámci možností rekonstruovat. V těchto budovách se nacházela, LDN, psychiatrie, rehabilitace, infekční oddělení a oddělení pro pacienty s nádorovými onemocněními. Stará nemocnice je v této době již částečně nefunkční a bylo zrušeno a přemístěno i oddělení LDN.
Já jsem byla hospitalizována po těžké autonehodě v budově rehabilitace a průběžně mě vozili do budovy LDN na rentgen. Jednou mě tam zřízenec nechal čekat na chodbě (budova byla v té době v částečné rekonstrukci). Čekala jsem na rentgen v prázdné chodbě a najednou kolem mě procházel stařeček s dvoudenním strništěm na tváři v bledě modrém pyžamu, u kterého měl utržený jeden knoflík a v županu stejné barvy, který měl přepásán jen obvazem. Na nohách měl botky podobné důchodkám. Pozdravila jsem ho, podíval se na mě kalnýma modrýma očima, tiše kývnul, bez zastavení odcházel dál a zmizel v jedněch dveřích v chodbě. Poté přišla sestra, že už můžu na rentgen, že je vše připraveno. Říkala jsem jí, že je fajn, že se tu na LDN mohou procházet pacienti po chodbách, ale ona na mě vytřeštila oči s tím, že tu žádného chodícího pacienta nemají, že mají jen samé ležáky. Zbytek chodících pacientů byl před měsícem kvůli rekonstrukci převezen na jiná oddělení do jiných budov. Tak jsem jí řekla ve kterých dveřích zmizel a ona mi řekla, že tam žádný pokoj už spoustu let není, že je tam úklidová místnost. Před mnoha lety tam byla údajně samotka, na kterou ukládali pacienty, kteří již čekali na smrt. Ona sama si pamatovala už jen tuto úklidovou místnost, ale slyšela prý o tom, že tam ona místnost pro umírající byla. Překontrolovala to a místnost byla uzamčena.
Přejel mi mráz po zádech a pak jsem svůj zážitek vykládala onomu zřízenci, který mě přivezl a ten říkal, že tato budova je těchto duchů plná, že se s několika takovými přízraky setkal sám.



Duch sousedky (11 let)

Další moje setkání s duchem bylo když nám umřela sousedka (bydleli jsme tenkrát ve Znojmě v domě se 4 byty). Byla to osoba velice blízká, jako dítě jsem u ní trávila spoustu času, protože mi vynahrazovala babičku. Kvůli cukrovce jí zčernaly prsty na nohou, byla hospitalizována a prsty jí amputovali. V tu noc, kdy dostala embólii a zemřela se přišla rozloučit nejen za mnou, ale i za mojí matkou. V noci jsem se vzbudila se zvláštním pocitem, že na mě někdo kouká. Paní Wasserbauerová stála u postele a koukala se s úsměvem na mě. Měla ve tváři neuvěřitelnou úlevu a spokojenost. Během pár vteřin byla pryč. Vztala jsem z postele a šla jsem to říct mámě, ale setkala jsem se sní na půl cesty v předsíni. Obě naráz jsme řekly: "Paní Wasserbauerová umřela". Pak jsme sedly za stůl a brečely jsme. Mámě prý řekla, že už je jí dobře, že už ji to konečně nebolí. Ráno nám přišel její manžel říct, že zemřela. Po pár měsících jsme si s ním vyměnili byt, protože on zůstal sám v bytě 4+1 a my jsme se mačkali v bytě 2+1. Po přestěhování jsem ji vídala ještě pár týdnů. Seděla ve vzduchu (přesně v místě, kde měla křeslo) a koukala na mě. Nebála jsem se. Věděla jsem, že se mnou bude tak dlouho, dokud se s tím nevyrovnám a dokud ji budu potřebovat.

Chtěla bych se s vámi podělit o mé zážitky z dětství.

V domě, kde jsem vyrůstala se děly zvláštní věci.

Jak bych jen začala? Bylo to vždy jiné… bez ohledu na můj strach a věk.

Když jsem chodila asi do čtvrté třídy a konečně přemluvila rodiče, že jsem větší a nemusím chodit hned po škole k babičce, aby mě hlídala, tak půjdu raději domů.
Tak vše začalo.

Po škole jsem si hned doma dělala úkoly a kreslila si. Když jsem slyšela, že se zabouchly dveře a mamka mě volala, ať přijdu. Měla jsem radost, že přišla dřív, a tak jsem spěchala po schodech dolů. V tu chvíli jsem se zarazila, protože polička kam dává kabelku a botník byly prázdné, bunda taky nikde. Volám na ni a prohlížím dům, ale mamka nikde. Hned jsem se naštvala, kam zase šla a volala mě zbytečně. Po hodině mamka konečně přišla domů. Vše jsem jí pověděla. Ona jen kroutila hlavou a řekla, že to není možné, že přišla až teď. Přišlo mi to hodně divné.

Dělo se to často. Volání mého jména mamčiným hlasem. Hluk dole na chodbě a klapnutí dveří. A tak jsem přestala na to vše reagovat. Když jednou mamka přilítla do pokoje a začala nadávat, proč nepřijdu, když mě volá… řekla jsme, že jsem ji neslyšela, abych nemusela zase vysvětlovat.

Další dny jsem slyšela i kroky na dřevěném schodišti, které bylo potaženo jen kobercem. Vždy hodně vrzalo, když po nich někdo šel. Kroky nahoru a dolů, pak zase nahoru a dolů. Hodně mě to děsilo. Nikdo doma nebyl a přitom se to dělo. Zavírala jsem se v pokoji s puštěným rádiem, abych se tolik nebála.

Časem to dokonce přišlo i nahoru na chodbu přede dveře. Škrábání nehty na moji skleněnou vroubkovanou výplň ve dveřích a klepání jsem poznala, že je zle. Byla jsem vyděšená a nemohla to nikomu říct. Jen by se mi vysmály. Radovala jsem se, když byl někdo doma a já nemusela být sama.

Na několik měsíců jsem měla klid. Občas jsem něco zaslechla, ale ignorovala jsem to. Byl to nejlepší způsob, jak se zbavit nepříjemných pocitů.

Ve dvě ráno jsem se vzbudila s divným pocitem. Když jsem otevřela oči, spadla hračka štěkacího psa na baterky z nočního stolku. Jakoby ji někdo smetl ze stolu, a když dopadla na zem, zapnula se a začala štěkat. Pomalými kroky se sunula po koberci. V tom tichu bylo štěkání hodně hlasité a já neměla odvahu vylézt z postele a hračku vypnout. Za chvíli přišla mamka a pejska uklidila. Dodnes nechápu, jak se pes mohl sám svrhnout na zem, a ještě dopadnout na nohy a zapnout se. Je tam moc věcí, které popírají zákony fyziky.

Jednou odpoledne.. vzpomínám, že to byl pátek. Měla jsem asi třináct let a na zemi skládala lego. Slyšela jsem vedle sebe hrozný zvuk. Připomínal chřestýše. Zůstala jsem skoprnělá a koutkem oka vidím, jak se vedle mě vznáší šedý dým. Začala jsem se třást, ani mluvit nemohla, a když jsem se ohlédla, dým zmizel. Chvíli trvalo, než jsem to rozdýchala a utekla z pokoje. Byl to můj nejhorší zážitek v životě. Nikdy na to nezapomenu.

Začala jsem spávat v jiných místnostech v domě. Otec byl hodně naštvaný, že nechci spát ve svém pokoji. Nenadělal nic. Nemohla jsem tam bývat. Několik měsíců mi trvalo, než jsem sebrala odvahu a šla do pokoje zase spávat. Byla jsem ráda, když se tu noc a další jiné dny nic nedělo.

Pořídila jsem si křečka, abych si mohla říkat, že ty divné zvuky dělá on, a já mohla klidněji spát. Křeček mi po dvou letech umřel. A tím skončil klid. Podobné zvuky, co dělával v noci on,  začala jsem slýchávat i potom. Tlumené šustění a škrábání. Bylo to hodně zvláštní. Nedokázala jsem si to vysvětlit.

Když mi bylo patnáct

Dostala jsem k narozeninám rádio budík. Zelené světlo osvětlilo půl pokoje. Moc se mi to nelíbilo. Rušilo mě to při usínání, a když jsem v něm uviděla projít siluetu postavy… hned druhý den jsem budík odpojila a schovala. Mám radši úplnou tmu, kde nemůžu nic vidět.

Také jsem kdysi v pokoji slyšela šoupavé kroky po koberci. Jak někdo chodí k mé posteli a zpět ke dveřím. Pod peřinou jsem měla saunu. Slyšela jsem vlastní tlukot srdce. Bylo to vyčerpávající. Nechtěla jsem ani natáhnout ruku k lampičce. Hrozně jsem se bála, že mě něco za tu ruku chytí.

Kdykoliv kdy jsem měla sklenku s pitím na stole, něco na ni ťukalo. Jakoby nehtem. Pořád a pořád. Nemohla jsem spát. Reagovalo to - když jsem otevřela oči, přestalo ťukání, když jsem je zavřela, začalo to znovu. Bylo toho na mě moc. Byla jsem vystresovaná a nechtěla v pokoji bývat.

V osmnácti jsem se odstěhovala. Dobře už spím a mám klid.

 

Noční návštěva

O víkendu jsme si s přítelem udělali výlet a navštívili jeho rodiče. Den to byl jako každý jiný. Rozhodli jsme se, že u nich strávíme noc. Rodiče šli spát do ložnice a my dva do pokojíku. V noci asi okolo jedné hodiny jsem se probudila ze spánku s divným pocitem. Skoro až leknutím. Když jsme chtěla znovu usnout, uslyšela jsem hlasité dýchání po mé levé straně vedle postele. Po pravé straně mě chrápal přítel a z vedlejší ložnice se ozývalo chrápání rodičů:-D Nešlo přeslechnout to čtvrté dýchání. Něco nás jakoby pozorovalo. Později se to přesunulo do levého rohu místnosti. Ve tmě jsem nic neviděla. Přemýšlela jsem dlouho, co to může být. Neměla jsem tentokrát vůbec strach. Bylo to hodně divné a zvláštní. Zavolala jsem potichoučku na přítele, abych měla jistotu, že slyším opravdu to, co slyším. Ten spal jak dřevo. Jak jsem řekla jeho jméno – přestalo to. Celou noc pak byl klid a já mohla, zase spát.

Ráno jsme vše povyprávěla příteli a ten mi řekl, že urna jeho zemřelého dědečka není stále na hřbitově, ale na chodbě v bytě, a že neměli čas tam zajít. Ta urna stála stejným směrem, kde jsem slyšela v noci dýchání a přítomnost další osoby.

Tak jsme oba uznali, že to byl asi dědeček, co se na nás přišel podívat.

 

Fyzický kontakt s energií

Bylo mi dvacet let. Bydlela jsem v malém útulném bytě. Klečela jsem na zemi a byla zabraná do velkého úklidu. Když v tu chvíli se mi něco hrubě otřelo o spodní část zad, polilo mě horko a srdce se mi skoro zastavilo. Prudce jsem se otočila a rukama kontrolovala záda. Nic jsem nezahlédla. V bytě jsem byla úplně sama. Husí kůži jsem měla ještě několik minut poté. Přirovnala bych to k situaci, jako by někdo šel a zavadil o mě… Celý den mi bylo z toho blbě. Nikdy se nedozvím, co mohlo tento pocit způsobit.


 

Mé sny

Občas mám sny, které se plní. Většinou jsou to předtuchy něčeho zlého. Jako ohrožení na životě někoho blízkého. Zezačátku jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale když se mi později někdo svěřoval… začalo mi to dávat smysl. Často nejde ani určit kdo, a kdy bude v ohrožení.

Dá se s takovou schopností pracovat? Co myslíte? Třeba bych mohla časem někoho varovat a tím ho zachránit.

 

Vidina

Jeli jsme domů autem z práce. Přijížděli na parkoviště za domem. Když světlo našeho auta zasvítilo mezi dvě zaparkovaná vozidla, viděla jsem tam stát chlapa pracovně oblečeného (béžovo žluté kalhoty, béžovo šedý vaťák, vyšší pracovní boty, tmavá čepice a rukavice). Stál tam z profilu bez hnutí, jako socha. Měla jsem hodně divné tušení… jako by tam dělal, něco špatného a neměl tam, co dělat. Když jsme popojeli autem dál… všimla jsem si, že tam nikdo vlastně nestojí. Na parkoviště mají povolený vstup jen osoby, které bydlí v domě. Vystoupili jsme a nikdo venku nebyl. Přísahala bych, že jsem tam viděla stát člověka. Nebyl to stín, ani šedá postava, ale jasně viditelný muž. Celý večer jsem na to myslela. Říkala jsme si „není přece možné, aby se mi něco tak jasně viditelného zdálo“.

Druhý den ráno jsme se dozvěděla, že tu noc pozdě večer naši firmu vykradli.
Podle zajištěných stop a důkazních materiálů kriminálka zjistila, že to byl muž ve vaťáku s rukavicemi.

Byla jsem v šoku. Kdybych, aspoň tušila, že to večer bylo zlé znamení, a něco firmě hrozí, třeba by šlo nějak krádeži zabránit…

Vyšetřování stále probíhá.

 
Strašlivé sny

Během jedné noci se mi zdály dva hodně podobné sny. Měla jsem hodně špatné, až zkažené zuby a všechny mně vypadaly. Hodně nechutné a strašidelné. Vypadané špatné zuby a to vlastní značí smrt.

Za měsíc mi umřelo domácí zvíře Gita. Druhý den mi náhle onemocnělo druhé zvířátko, a tak vážně, že muselo být utraceno.

Byly tyto sny varováním, nebo pouze sdělením, co se stane?

 
Pohyby věcí
 

V domě mám jednu místnost s vysokou skříní, kde jsou vystavené hrníčky a kvítka. Občas se mi zdálo, že se tyto věci posouvají. Dávala jsem to za vinu zrovna tomu, kdo utíral prach a nevrátil vše na své místo.

Jednou jsem se vrátila domů z výletu a našla jsem hrníčky na skříni úplně přeházené. Zrovna ten největší květináč byl otočený o 180° a vše bylo jinak. Nikdo z rodiny nebyl celý víkend doma. Tak to nikdo z nich tentokrát být nemohl.

Sedla jsme si na židli, koukala na skříň a přemýšlela, jak je to vůbec možné. Když se mi přímo před očima prudce pohnul svícen na poličce vedle skříně, utekla jsme z pokoje.
Ještě ten den jsem všechny předměty z pokoje odnesla, nebo zabalila do krabic a uložila na půdu.  

 

 

Věřím, že něco existuje. Nemohu říct, že to jsou přímo duchové, ale něco podivného určitě.

Pokud máte nějaké zvláštní zážitky, které si nedokážete vysvětlit - podělte se o ně.

Stalo se Vám někdy něco podivného, co jste si nedokázali vysvětlit?

Ano, jednou. (25 | 9%)
Tyto stránky jsou tvořeny zásadně z faktů, skutečných příběhů a historek.

Mým úkolem není lidi strašit, ale pouze je informovat, jaké jevy jsou kolem nás.

Najdete tady zajímavé informace o všech možných paranormálních jevech.

 

výkup počítačů, pc bazar, eshop, výkup pc Brno


Name
Email
Comment
Or visit this link or this one