Zkušenost s druhou stranou

Stalo se to, když jsme se přestěhovali do většího bytu. Bylo tam dost práce a dodělávek. Předchozí majitelé bytu se evidentně nestarali o nic. Nejvíc mě štval vodní kámen všude na kohoutkách a bateriích. Byla jsem zrovna nezaměstnaná a měla po stěhování spoustu času. Rozhodla jsem se, že uklidím kuchyň. Ve dřezu jsem pustila vodu na plno a chtěla napusttit kyblík, že umyji všechny police a skříňky. Velký tlak vody vystřelil celou baterii do vzduchu. Ta letěla nejmíň sedm metrů přes dvě místnosti, kde se zastavila o zeď v obývacím pokoji. Proud studené vody se mi zaryl do očí a pusy. V pouhých mikrosekundách, možná až pikosekundách se mi stalo něco podivného.

Pokusím se popsat, co se vše dělo:
Nejprve mi proběhl celý život před očima. Ukázalo se mi jen to pěkné a krásné z mého života. Pak mě zastoupil hřejivý pocit. Z okna jsem venku viděla léto, slunce svítilo a paprsky se třpytily všemi barvami. Bylo mně neskutečně dobře. Cítila jsem, že jsem milována a mám kolem sebe všechny, co mě mají rádi. Nic mi nechybělo. Starosti byly pryč. Vycítila jsem, možná až viděla dědečka, co mě vítal a natahoval ruce. Zval mě k sobě - čekal na mě. Začala jsme se vznášet. Ten blažený pocit byl ták nádherný. Potom jsem začala myslet na přítele, co bude dělat, když nebudu s ním, a co já bez něho? A přišla mi jakoby odpověď. Vzpoměla jsem si, že to nic není a věděla jsem, že to tak má být. Odcházela jsem s radostí a vyrovnaná.

Když jsem se probrala a „budu tomu říkat duše“ vrátila do mého těla, rukama jsem se snažila zastavit proud vody. Vykašlávala jsem vodu. Oči mě bolely a nic jsem neviděla. Přívod vody se mi nakonec podařil zastavil a já mohla jen koukat na tu spouš. Všude kaluže vody. Já mokrá na kost a v šoku.
Nedokážu vysvětlit, co se v tu chvíli, kdy jsem byla mimo pár sekund odehrávalo.... Já totiž nevěřím v boha, ani v nebe.
Byl měsíc leden, proč jsem viděla z okna hřejivý letní den? Přoč jsem se cítila tak dobře a v teple, když voda byla ledová? Proč jsem viděla dědečka, který před pěti lety zemřel? Mám spoustu otázek, na které nikdo nezná odpověď.

Chtěla bych se s vámi podělit o mé zážitky z dětství.

V domě, kde jsem vyrůstala se děly zvláštní věci.

Jak bych jen začala? Bylo to vždy jiné… bez ohledu na můj strach a věk.

Když jsem chodila asi do čtvrté třídy a konečně přemluvila rodiče, že jsem větší a nemusím chodit hned po škole k babičce, aby mě hlídala, tak půjdu raději domů.
Tak vše začalo.

Po škole jsem si hned doma dělala úkoly a kreslila si. Když jsem slyšela, že se zabouchly dveře a mamka mě volala, ať přijdu. Měla jsem radost, že přišla dřív, a tak jsem spěchala po schodech dolů. V tu chvíli jsem se zarazila, protože polička kam dává kabelku a botník byly prázdné, bunda taky nikde. Volám na ni a prohlížím dům, ale mamka nikde. Hned jsem se naštvala, kam zase šla a volala mě zbytečně. Po hodině mamka konečně přišla domů. Vše jsem jí pověděla. Ona jen kroutila hlavou a řekla, že to není možné, že přišla až teď. Přišlo mi to hodně divné.

Dělo se to často. Volání mého jména mamčiným hlasem. Hluk dole na chodbě a klapnutí dveří. A tak jsem přestala na to vše reagovat. Když jednou mamka přilítla do pokoje a začala nadávat, proč nepřijdu, když mě volá… řekla jsme, že jsem ji neslyšela, abych nemusela zase vysvětlovat.

Další dny jsem slyšela i kroky na dřevěném schodišti, které bylo potaženo jen kobercem. Vždy hodně vrzalo, když po nich někdo šel. Kroky nahoru a dolů, pak zase nahoru a dolů. Hodně mě to děsilo. Nikdo doma nebyl a přitom se to dělo. Zavírala jsem se v pokoji s puštěným rádiem, abych se tolik nebála.

Časem to dokonce přišlo i nahoru na chodbu přede dveře. Škrábání nehty na moji skleněnou vroubkovanou výplň ve dveřích a klepání jsem poznala, že je zle. Byla jsem vyděšená a nemohla to nikomu říct. Jen by se mi vysmály. Radovala jsem se, když byl někdo doma a já nemusela být sama.

Na několik měsíců jsem měla klid. Občas jsem něco zaslechla, ale ignorovala jsem to. Byl to nejlepší způsob, jak se zbavit nepříjemných pocitů.

Ve dvě ráno jsem se vzbudila s divným pocitem. Když jsem otevřela oči, spadla hračka štěkacího psa na baterky z nočního stolku. Jakoby ji někdo smetl ze stolu, a když dopadla na zem, zapnula se a začala štěkat. Pomalými kroky se sunula po koberci. V tom tichu bylo štěkání hodně hlasité a já neměla odvahu vylézt z postele a hračku vypnout. Za chvíli přišla mamka a pejska uklidila. Dodnes nechápu, jak se pes mohl sám svrhnout na zem, a ještě dopadnout na nohy a zapnout se. Je tam moc věcí, které popírají zákony fyziky.

Jednou odpoledne.. vzpomínám, že to byl pátek. Měla jsem asi třináct let a na zemi skládala lego. Slyšela jsem vedle sebe hrozný zvuk. Připomínal chřestýše. Zůstala jsem skoprnělá a koutkem oka vidím, jak se vedle mě vznáší šedý dým. Začala jsem se třást, ani mluvit nemohla, a když jsem se ohlédla, dým zmizel. Chvíli trvalo, než jsem to rozdýchala a utekla z pokoje. Byl to můj nejhorší zážitek v životě. Nikdy na to nezapomenu.

Začala jsem spávat v jiných místnostech v domě. Otec byl hodně naštvaný, že nechci spát ve svém pokoji. Nenadělal nic. Nemohla jsem tam bývat. Několik měsíců mi trvalo, než jsem sebrala odvahu a šla do pokoje zase spávat. Byla jsem ráda, když se tu noc a další jiné dny nic nedělo.

Pořídila jsem si křečka, abych si mohla říkat, že ty divné zvuky dělá on, a já mohla klidněji spát. Křeček mi po dvou letech umřel. A tím skončil klid. Podobné zvuky, co dělával v noci on,  začala jsem slýchávat i potom. Tlumené šustění a škrábání. Bylo to hodně zvláštní. Nedokázala jsem si to vysvětlit.

Když mi bylo patnáct

Dostala jsem k narozeninám rádio budík. Zelené světlo osvětlilo půl pokoje. Moc se mi to nelíbilo. Rušilo mě to při usínání, a když jsem v něm uviděla projít siluetu postavy… hned druhý den jsem budík odpojila a schovala. Mám radši úplnou tmu, kde nemůžu nic vidět.

Také jsem kdysi v pokoji slyšela šoupavé kroky po koberci. Jak někdo chodí k mé posteli a zpět ke dveřím. Pod peřinou jsem měla saunu. Slyšela jsem vlastní tlukot srdce. Bylo to vyčerpávající. Nechtěla jsem ani natáhnout ruku k lampičce. Hrozně jsem se bála, že mě něco za tu ruku chytí.

Kdykoliv kdy jsem měla sklenku s pitím na stole, něco na ni ťukalo. Jakoby nehtem. Pořád a pořád. Nemohla jsem spát. Reagovalo to - když jsem otevřela oči, přestalo ťukání, když jsem je zavřela, začalo to znovu. Bylo toho na mě moc. Byla jsem vystresovaná a nechtěla v pokoji bývat.

V osmnácti jsem se odstěhovala. Dobře už spím a mám klid.

Fyzický kontakt s energií

Bylo mi dvacet let. Bydlela jsem v malém útulném bytě. Klečela jsem na zemi a byla zabraná do velkého úklidu. Když v tu chvíli se mi něco hrubě otřelo o spodní část zad, polilo mě horko a srdce se mi skoro zastavilo. Prudce jsem se otočila a rukama kontrolovala záda. Nic jsem nezahlédla. V bytě jsem byla úplně sama. Husí kůži jsem měla ještě několik minut poté. Přirovnala bych to k situaci, jako by někdo šel a zavadil o mě… Celý den mi bylo z toho blbě. Nikdy se nedozvím, co mohlo tento pocit způsobit.

 

Občas mám sny, které se plní. Většinou jsou to předtuchy něčeho zlého. Jako ohrožení na životě někoho blízkého. Zezačátku jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale když se mi později někdo svěřoval… začalo mi to dávat smysl. Často nejde ani určit kdo, a kdy bude v ohrožení.

Dá se s takovou schopností pracovat? Co myslíte? Třeba bych mohla časem někoho varovat a tím ho zachránit.

 

Věřím, že něco existuje. Nemohu říct, že to jsou přímo duchové, ale něco podivného určitě.

Pokud máte nějaké zvláštní zážitky, které si nedokážete vysvětlit - podělte se o ně.